Co se s mečem děje, než jde do prodeje?

     Co se s mečem děje, než jde do prodeje? To je přesně to, co meče prodávané v e-shopech blades.cz, blades.sk, kesbaratok.hu a nově i mieczesamurajskie.pl nejvíce odlišuje od mečů konkurenčních e-shopů. Respektive těch, které pouze přeprodávají repliky samurajských mečů vyráběné v Číně. Stejně tak je to ale samozřejmě i to, co je odlišuje od Nihonto, popřípadě mečů vyráběných tradičními metodami mimo Japonsko.

     Rád bych zde napsal, že námi nabízené meče jsou svým provedením blíže Japonským originálům než neupraveným Čínským replikám, ale lhal bych. Ten rozdíl je pravděpodobně stejně propastný na obě strany. To je však alespoň podle mě naprosto v pořádku. Nikdy jsem svou prací neměl v úmyslu konkurovat Japonským originálům ani našim výrobcům vytvářejícím skvosty, které jsou od těchto originálů prakticky k nerozeznání. Nesmírně si vážím a obdivuji práci pánů Pavla Bolfa, Pavla Říháčka, bratrů Dachsových, Radovana Štofčíka a v neposlední řadě průkopníků tohoto řemesla v Čechách a na Slovensku, pánů Jaroslava Němce a Juraje Kubince. Jsem si naprosto vědom toho, že má práce a jejich se od sebe diametrálně liší.

     Když pominu provedení tsukamaki, jedná se z mé strany většinou pouze o jednoduché úpravy tvaru jednotlivých částí koshirae, popřípadě nakago, a jejich dopasování pomocí tmelů. Tyto jednoduché úpravy však často zásadně mění jejich funkčnost oproti replikám ponechaným pouze v základním sériovém provedení přímo od dodavatele a následně bez dalších úprav přeprodaným konečnému zákazníkovi.

     I když jsem spoustu věcí poměrně podrobně popsal již v minulosti, například ve čtyřdílném článku o tom, Jak se staví meč Munenori, nebo v článku o tom, Jak poznat repliku samurajského meče od originálu, byly tyto informace buď velmi obecné, nebo se týkaly pouze jednoho konkrétního meče. Zde bych však rád rozvedl, jaké úpravy jsou prováděny prakticky na každém meči před jeho uvedením do prodeje. Odkaz na tento článek bude součástí popisu každého meče za účelem maximální transparentnosti výroby, aby každý zákazník opravdu přesně věděl, co kupuje. Pokud si nakonec některý z mečů vybere, měl by si i po letech moci říct, že dostal přesně to, co si vybral a očekával.

Habaki

     Předně bych rád uvedl, že habaki byly původně vyráběny z mědi. Důvodem bylo to, že měděný habaki představoval přesně padnoucí prstenec na nakago. Při střetu čepele s cílem docházelo k ohnutí a k deformaci habaki, který tak působil jako jakýsi tlumič. Habaki vyrobený z tvrdého nebo pružného materiálu neplní funkci, pro kterou byl původně vytvořen. Stejně tak ji neplní habaki, který přesně nesedí na daném nakago.

     Abych to shrnul, habaki na dnešních replikách samurajských mečů, odlitý z mosazi jako sériový prvek nasazený na nesériový nakago, slouží skutečně pouze k upevnění meče v saya.

     Aby plnil alespoň tuto svou funkci, je potřeba odstranit vůle mezi nakago a habaki tak, aby se habaki nemohl pohybovat nahoru, dolů ani do stran. Pokud takovouto vůli neodstraním, dochází při následném používání meče k pohybu habaki na nakago a meč v saya jednoduše nedrží, aniž by byla chyba například v opotřebení koiguchi. Navíc pokud se habaki na nakago pohybuje, je jasné, že se při každém použití budou pohybovat také tsuba, seppy a tsuka.

     První věcí, kterou proto dělám po rozebrání každého meče, je kontrola habaki a jeho dopasování pomocí tmelu s kovovým plnivem tak, aby se v budoucnu nemohl na nakago pohybovat. Provádím to jednoduše tak, že po nanesení tmelu do vnitřního prostoru habaki, jej následně nasunu na daný nakago. Vnitřní tvar habaki pak díky tomu dokonale kopíruje konkrétní nakago konkrétní čepele. Nakonec habaki vyleštím.

(Závady a jejich odstranění jsou presentovány na několika mečích)

Tsuba

     Zde se mohou vyskytnout prakticky dva podstatné problémy. První vzniká již při výrobě naražením příliš těsné tsuby na nakago, aniž by byl otvor předtím patřičně upraven odebráním materiálu. Díky tomu vzniknou nerovnosti po obvodu otvoru záštity, které je následně třeba odstranit. To je potřeba proto, aby nevznikaly zbytečné vůle mezi tsubou a seppami.

     Ne vždy se to úplně daří. U některých záštit je to opravdu problematické, protože odlitek z výroby nemá tak dokonalý tvar jako ručně vyráběná záštita. Proto to často ani není úplně možné. Jednoduše by bylo třeba nejprve srovnat tsubu jako celek. Naštěstí se nejedná o vůli jako takovou, kvůli které by byly následně pohyblivé jiné části koshirae, pokud jsou správně dopasovány.

     Mnohem větší problém vzniká, když je otvor pro nakago příliš velký. Tuto vůli je potřeba stejně jako u habaki odstranit. To se provádělo jakýmsi návarkem barevného kovu na stranách mune a ha. Takové opravy ostatně můžete vidět na fotografiích historických záštit. Problémem, alespoň pro mě, je to, že vůle po stranách stále zůstávají.

     Proto to řeším poněkud jinak, opět s použitím dvousložkového tmelu s kovovým plnivem. Jednoduše zvětším otvor pro nakago uprostřed záštity tak, aby se v něm tmel co nejlépe uchytil, a následně po nanesení tmelu, ji nasunu na nakago. Díky tomu nakonec otvor v záštitě, stejně jako v případě habaki, přesně kopíruje tvar daného nakago.

     Nevýhodou tohoto řešení je oproti kovu křehkost tmelu. Vzhledem k tomu, že meč není možné rozebrat způsobem, jaký vidíte například na instruktážních videích věnujících se údržbě japonských mečů, ale je potřeba vyvinout značnou sílu, musí být rozebrán pomocí vhodného přípravku. Jen tak nedojde ke stržení výplně otvoru pro nakago v záštitě.

Seppy

     U většiny mečů a prakticky u všech mečů prodávaných čistě pod značkou Munenori používám dvojité seppy. Důvod není pouze vizuální, ale i praktický. Mezi habaki, seppami, tsubou, fuchi a tsukou jsou často vůle již z výroby. Mohou také vzniknout, když meč rozeberu a jednotlivé díly dopasuji, případně tvarově upravím.

     Tím pádem je potřeba buď prodloužit tsuku, nebo něčím vyplnit vzniklou mezeru. Za jednodušší a funkčnější považuji použití silnějších sepp a následné zkrácení tsuky na požadovanou délku tak, aby šla rukojeť na nakago zajistit mekugi.

     Ve skutečnosti to dělám tak, aby na sebe otvory v rukojeti a v nakago neseděly úplně přesně, ale aby mezi nimi vznikl mírný přesah. Díky němu bambusový kolíček po zatlučení mekugi do tsuky neustále tlačí čepel do rukojeti. Samozřejmě může někdo namítat, že mekugi je díky tomu pod stálým tlakem a může se snadněji zlomit. Toto dále řeším dopasováním tsuky.

Tsuka

     Co se týká tsuky, opět jsou zde dva základní problémy, které se týkají prakticky každého sériově vyráběného meče. Sériově vyráběné tsuky mají prakticky stejné parametry: stejně velký otvor pro nakago a stejný obvod, šířku i tloušťku. Prvním problémem je tedy otvor pro nakago, který neodpovídá tvaru daného nakago. Druhým je tvar tsuky neodpovídající parametrům fuchi a kashiry.

     Nejprve řeším vnější tvar tsuky a upravuji jej nejčastěji do tvaru rikko tak, aby po následném provedení tsukamaki nebyly mezi hranami fuchi a kashiry, stejně jako povrchem tsuky, příliš výrazné přechody a aby na sebe jednotlivé části tvarově navazovaly. Tím se samozřejmě podstatně zlepšuje držení, manipulace a ovladatelnost daného meče.

     Navíc tím také odpadá problém, se kterým se u některých mečů můžete v souvislosti s rozdílným tvarem tsuky a kování setkat. Tím problémem je fuchi, která se dříve nebo později začne vlivem vůlí vznikajících při používání meče na rukojeti samovolně pohybovat. Když ne do stran, tak alespoň nahoru a dolů.

     Existují značky, jako například Musashi Swords, u kterých je otvor pro nakago užší než nakago některých čepelí, a dochází proto k častému praskání rukojetí. Pokud je tsukamaki proveden pevně, neviděl bych v tom alespoň z hlediska bezpečnosti zásadní problém. Čepele v takových rukojetích drží opravdu pevně, rukojeť je svírá, a díky tomu nehrozí jejich samovolné vysunutí ani během sekání. Taková rukojeť naopak brání tomu, aby byl zbytečně zatěžován mekugi.

      Mnohem větší problém vidím v rukojeti, která má uvnitř vůli. To je bohužel problém většiny replik samurajských mečů na trhu a za bezmála dvě desítky let, co se v tomto oboru pohybuji, s tím nikdo nic nedělá. Jediné, co bylo v této věci provedeno, bylo přidání druhého kolíku mekugi, protože většina původních samurajských mečů měla pouze jeden mekugi. Sice se našly i výjimky v podobě mečů se dvěma mekugi, ale pokud pominu sériově vyráběné meče z druhé světové války, nikdy to nebylo z důvodu nahrazení dokonale padnoucí rukojeti na daném nakago.

     Za tímto účelem opět vyplňuji vnitřní část rukojeti pomocí tmelu, tentokrát ovšem s dřevěným plnivem. Jednoduše nasunu rukojeť na daný nakago, díky čemuž opět dojde k dokonalému zkopírování tvaru daného nakago do vnitřní části rukojeti. Po zavadnutí tmelu meč rozeberu a nechám jej vyzrát.

     Tmel v rukojeti poněkud nabude, takže se meč následně poměrně problematicky skládá dohromady. Díky tomu však u takto složeného meče působí proti vzniku vůlí, vysouvání čepele a samovolnému uvolňování několik sil. Jednak je to, jak jsem již zmínil, mekugi, který neustále tlačí nakago do rukojeti meče. Mnohem podstatnější je však třecí síla vnitřních stěn rukojeti, které nakago doslova svírají. Navíc díky tomu, že v rukojeti nejsou žádné vůle, nepůsobí na mekugi síla, která by mohla vést k jeho zlomení.

     Jak jsem již zmiňoval v popisu úprav týkajících se záštity, mnou nabízené meče jsou jen velmi těžko rozebíratelné. Proto jejich rozebírání v domácích podmínkách ani nedoporučuji. Každý zákazník chce, aby šel meč jednoduše rozebírat, a tentýž zákazník zároveň chce, aby na meči nebyly vůle, aby ani při jeho používání žádné nevznikaly a aby meč dokonale držel pohromadě. To jsou ovšem požadavky, které se navzájem vylučují.

     Je potřeba si uvědomit, že pokud můžete jednoduše vytlačit nebo vytáhnout mekugi z rukojeti a následně rozebrat meč tak, že udeříte do předloktí ruky, ve které jej držíte, má takový meč spoustu vůlí. Samurajský meč byl konstruován jiným způsobem než evropský. U evropského meče s nanýtovanou hlavicí na sebe vzájemně působilo několik sil, díky nimž byly všechny části meče jedním pevným celkem.

     Při úderu do záštity evropského meče netvořilo odpor a protikladnou sílu pouze to, že záštita byla na řapu dokonale usazena, ale především to, že záštita, rukojeť a hlavice tvořily jeden pevný celek. Záštita tlačila na rukojeť a hlavice na ni tlačila z druhé strany. Žádné pohyblivé prvky. Nejenže tedy nebylo vše jen tak zkompletováno bez vůlí dohromady. Jednotlivé části rukojeti a kování neustále vyvíjely tlak proti sobě, díky snýtování.

     Pokud si vezmete samurajský meč, který dokážete rozebrat tak jednoduše, jak jsem před chvílí nastínil, sami se zamyslete nad tím, co vytváří odpor proti jeho jednoduchému rozebrání, pokud udeříte do jeho záštity. Jestliže totiž vytáhnete mekugi, tak vlastně nic.

     Co se této úpravy týká, dovoluji si tvrdit, že alespoň v tomto ohledu jsou mé meče pro praktické použití nejen funkčnější než neupravené Čínské repliky, a také funkčnější, než Japonské originály.

Tsukamaki a výměna sageo

     Tady se prakticky budu opakovat z článku „Proč nakoupit právě u nás“. Původní ito i sageo jsou vyměněny za nové. Nový oplet rukojeti je podstatně pevnější, je vyroben z materiálu bez dutinky, a je tedy i trvanlivější. Použité materiály jsou dovezeny přímo z Japonska, pokud u daného produktu není v jeho popisu výslovně uvedeno jinak.

     Pevný oplet znamená nejen pevné držení meče, ale, jak jsem již naznačil, také drží samotnou tsuku pohromadě. I když je rukojeť dobře provedena, jsou to přeci jen dva kusy dřeva slepené dohromady. Plocha, na kterou je naneseno lepidlo a kterou jsou obě poloviny vzájemně spojené, není velká. Při sekání je tsuka zatěžována a na tuto plochu působí velká síla. O to větší, pokud vnitřní tvar tsuky nekopíruje daný nakago.

     Tak jako tak je jen otázkou času, než se tsuka rozlepí. Dostatečně pevný oplet tomu brání a udržuje rukojeť stále pohromadě. Sebemenší vůle v rukojeti při používání meče vytváří prostor pro vznik dalších vůlí nejen v rukojeti. To zbytečně zatěžuje celý meč a zvyšuje možnost poškození čepele, především při náročnějších tameshigiri s použitím odolnějších materiálů.

Saya

     Po vyleštění habaki je většinou potřeba dopasovat také koiguchi, aby meč v saya vůbec držel. To provádím pouze na straně ha. Je to z toho důvodu, že i když otvor začistím dohladka, jsou všechny habaki na mých mečích vyleštěny a zasouváním meče do pochvy nebo jeho následným vytahováním dochází ke vzniku škrábanců na jejich povrchu.

     Koiguchi proto nekopíruje tvar celého habaki, ale drží jej pouze na stranách mune a ha. Díky tomu je také snazší odhalit vůli v saya, při které čepel meče po zasunutí a následném pohybu s mečem klepe o vnitřní stranu pochvy.

     Stejně jako rukojeti a jiné části sériově vyráběných replik samurajských mečů jsou i pochvy vyráběny sériově. Protože je však každá čepel vyráběna ručně, a má tedy jiné parametry, jsou pochvy vyráběny s poměrně velkými vůlemi, aby měl výrobce jistotu, že do nich bude pokud možno pasovat jakákoli čepel. Kvůli tomu vzniká výše popsaný problém, kdy meč při pohybu vydává nepříjemné klepavé zvuky, když čepel naráží na vnitřní stranu pochvy. I tuto závadu u našich mečů před uvedením do prodeje pokud možno odstraňujeme.

     Poslední úpravou je pak srovnání koiguchi tak, aby mezi ní a seppou nebyla na některé ze stran vůle. Často je tato vůle vidět již při nákupu meče. Může však vzniknout i po dopasování habaki, tsuby nebo tsuky, které nesedí z výroby. Jakmile jsou srovnány a zafixovány na čepeli, může se projevit vůle mezi přední seppu a koiguchi, po zasunutí meče do saya. Je tedy koiguchi třeba patřičně srovnat, aby v saya meč seděl jak má.

     Je samozřejmě možné, že všem skutečným výrobcům samurajských mečů nebo jejich replik na stejné úrovni vstávají hrůzou vlasy na hlavě, když vidí, jakým způsobem řeším závady na námi nabízených mečích. Nejlepším řešením by samozřejmě bylo vyrobit veškeré díly znovu, ze správných materiálů a přímo na dané čepele. To by se ovšem podstatně odrazilo na jejich ceně.

     Jak jsem již uvedl na začátku, mým záměrem nikdy nebylo dostat se na úroveň Nihonto, ať již cenou, nebo kvalitou provedení. Mým záměrem bylo při minimálním navýšení nákladů, a tím i konečných cen nabízených mečů, zkvalitnit stávající sériově vyráběné Čínské repliky. Nic víc, nic míň. A to se mi myslím do jisté míry povedlo.

     Samozřejmě jsem také chtěl dělat ty meče po svém. S použitím moderních materiálů, bez ohledu na tradice, ale zároveň tak, aby každý věděl, jak se tyto meče od ostatních odlišují, ať již v pozitivním, nebo negativním slova smyslu. Toto posouzení je ostatně jen a jen na zákaznících, kteří si dané meče kupují. Na nikom jiném.

Děkuji tedy za vaši pozornost a zájem, pokud jste dočetli až sem a přeji vám příjemný nákup.

Eduard Valentík