Čepel s hiraniku vs čepel bez hiraniku

     V našem eshopu nabízíme meče nejrůznějších parametrů, konstrukcí nebo použitých druhů ocelí. Rozdíly mezi druhy ocelí a jejich zpracováním nejsou až tak nepochopitelné a zavádějící pro výběr meče jako tvar čepele, konkrétně tzv. hiraniku a haniku nebo naopak jejich absence. Proto považuji za vhodné tyto rozdíly nejen ve vzhledu, ale především ve vlastnostech a možnostech čepelí náležitě vysvětlit.

Meč určený k boji

     V dřívějších dobách byly samozřejmě meče používány k boji a byly na ně mimo jiné kladeny dva základní požadavky. Zaprvé aby nedošlo k jejich zlomení nebo poškození ostří při střetu s jiným mečem takovým způsobem, že by byl meč dále nepoužitelný například z důvodu přílišného oslabení čepele v daném místě. Zadruhé, aby se čepel příliš neztupila nebo dokonce nepoškodila nejen při kontaktu s lidskými tkáněmi a kostmi, ale především s brněním.

     První požadavek byl vyřešen několika způsoby, z nichž základním bylo diferenciální kalení čepele, tedy vytvoření rozdílné tvrdosti čepele v jejích jednotlivých částech, kdy k největšímu rozdílu došlo mezi tvrdostí čepele na mune (hřbetu) a ha (ostří). Předěl mezi tímto nejvýraznějším rozdílem v tvrdosti jednotlivých částí čepele pak tvoří hamon (linie kalení). Tímto bylo docíleno tvrdosti ostří, avšak čepel zůstala dále pružná a řekněme, že i dostatečně poddajná, aby se nezlomila. Při souboji tedy docházelo spíše k ohnutí čepele, než k jejímu zlomení, což umožnilo její další použití v boji, na rozdíl od dále nepoužitelného meče s čepelí zlomenou. Pokud byl pak čas, meč mohl být narovnán a stále byl použitelný. Tato vlastnost byla dále zdokonalována použitím složitějších konstrukcí čepele jako například nejznámějšími kobuse, san-mai, honsan-mai, s použitím několika kusů oceli s rozdílným obsahem uhlíku.

     Další požadavek na meč použitelný v bojových podmínkách středověkého Japonska byl vyřešen zaoblením části čepele, z nichž nejpoužívanějším bylo tzv. hiraniku, tedy vnější zaoblení čepele od shinogi (tzv. žebra na čepeli) k ha u mečů konstrukce shinogi-zukuri, popřípadě od mune k ha u čepelí konstruovaných v hira-zukuri (bez shinogi). Konstrukcí čepelí bylo samozřejmě více, takže pro zjednodušení a lepší pochopení, jednalo se o vnější zaoblení čepele od ha, k nejblížší hraně na čepeli ve směru k mune. Méně používaným řešením zaoblení čepele a ztupení úhlu ostří za účelem snížení možnosti jeho poškození při střetu s tvrdšími materiály, popřípadě jinými čepelemi pak bylo tzv. haniku. Jak sám název napovídá, jednalo se čistě o zaoblení v oblasti ha. Ostří díky výše uvedeným tvarům vzniklých při kování a následném broušení čepelí získaly vyšší odolnost vůči poškození. Zuby vzniklé při střetu s jinou čepelí byly podstatně menší a zvýšila se průchodnost pevnějšími materiály, jako například brněním.

     Pro snížení poškození ostří bylo pak použito ještě například rozdělení hlíny pokrývající čepel ostří před diferenciálním kalením, ale tam již byla spojitost spíše s vlivem a následky kalení na čepel, než s tvarem čepele a použitým materiálem. Pojďme se tedy podívat spíše na porovnání původních samurajských mečů a většiny dnešních replik, respektive provedení čepelí.

Meč určený k tameshigiri

     Repliky původních samurajských mečů vyráběné v dnešní době, hiraniku nebo haniku většinou postrádají. Důvody pro to jsou hned dva. Zaprvé Čínští výrobci mečů si hiraniku ani haniku na čepelích původních samurajských většinou značně opotřebovaných mečů jednoduše nevšimli. Zadruhé čepele bez zaoblení, navíc často tenčí než byly původní samurajské meče, lépe procházejí měkčími materiály, jako jsou například tatami máčené ve vodě. Tenčí čepel s ostřejším úhlem ostří má logicky ostří ostřejší. Nejen tedy, že se brousí jednodušeji, než čepele s hiraniku nebo haniku, ale je také mnohem ostřejší, než masivní čepel se zaoblenou čepelí. Na druhou stranu se však i rychleji tupí.

Srovnání

     Když to hodně přeženu, představte si meč s hiraniku jako sekyru a meč bez hiraniku jako nůž. Tam by byl rozdíl zcela zjevný, že ano. U mečů ten rozdíl samozřejmě není tak znatelný. Například pokud vezmete dva meče se stejnou tloušťkou v motokasane a sakikasane, stejně jako v motohaba a sakihaba a rozdíl bude pouze v přítomnosti hiraniku na jednom a absenci hiraniku na druhém meči. Ovšem jestliže čepele meče bez hiraniku bude navíc tenčí, rozdíl v množství materiálu na obou čepelích bude již znatelný. Meč bez hiraniku s tenčí čepelí bude podstatně lehčí, lépe ovladatelný a lépe vyvážený. Může se jednat o rozdíl 100g, který však ihned v rukou poznáte. Ne tak po pár desítkách minut nebo někdy i hodinách cvičení. Samozřejmě je však toto zvýšení ovladatelnosti a snížení hmotnosti meče vykoupeno snížením jeho odolnosti.

   Jak jsem psal meče bez haniku nebo hiraniku jsou ostřejší, než meče s nimi a lépe procházejí měkčími materiály. Nejde však jen o měkkost nebo tvrdost materiálu, ale také jeho hustotu, poddajnost nebo přizpůsobivost. V neposlední řadě však také o množství sekaného materiálu. Jistě to znáte i z kuchyně, že některé potraviny například se vám lépe krájí určitým typem nože, respektive nožem s určitým tvarem ostří. Nejznatelnější je to u tvrdého sýru, který vytváří díky své konzistenci největší tření. Stejně tak je tomu s meči. U meče bez hiraniku, kde logicky dojde ke kontaktu větší plochy čepele se sekaným materiálem, dojde i k většímu tření, takže i když se díky více nabroušenému a tenčímu ostří průchodnost materiály zvyšuje a urychluje, čím více sekaného materiálu je a čím déle je čepel v něm, průchodnost materiálem se vlivem tření snižuje. Naopak čepel s mírným hiraniku materiál rozevírá, plocha kterou je čepel v kontaktu se sekaným materiálem se snižuje a dochází k menšímu tření. Počáteční průchodnost materiálem je samozřejmě pomalejší, než u meče bez hiraniku.

     Každý tvar tedy bude mít jistě své specifické využití, protože v dnešní době může být specifičnost prostou nutností, pokud chceme dosáhnout v něčem specifickém dokonalosti. Samozřejmě však musíme počítat s tím, že se staneme omezenými v dalších ohledech. Je třeba si uvědomit, že původní samurajské meče byly konstruovány daným způsobem především proto, aby byly univerzální a použitelné na materiály rozdílných vlastností, ať už se jednalo o lidské tkáně, kosti, ocel protivníkova meče nebo jeho brnění. Všechno toto musely původní samurajské meče zvládnout nejen ustát, ale i zničit. Nejen proříznout tepnu, ale při střetu s brněním se zlomit nebo ztupit tak, že byly nepoužitelné. Proto mezi jednotlivými vlastnostmi, schopnostmi a tedy samozřejmě i jednotlivými částmi a tvary čepele musela být taková vyváženost, aby byl meč ve všech ohledech maximálně funkční a univerzální, bez předností v některém z ohledů na úkor slabiny v ohledu jiném.

   V dnešní době však již těžko budeme sekat helmice a brnění. Čepele vašeho meče se také zřejmě nepotká s čepelí meče jiného. Proto některé parametry a vlastnosti meče z dob minulých mohou na první pohled postrádat smysl. A tak si vybereme meč, který bude lehký, dobře ovladatelný, lehčeji brousitelný do řádné ostrosti atd… Na druhou stranu se najdou i lidé, kteří chtějí cvičit s mečem odpovídajícím své hmotnosti a ovladatelnosti skutečné zbrani. Chtějí mít pocit, že meč, který vlastní není jen na sekání rohoží, ale jedná se o skutečně funkční zbraň ve všech ohledech (alespoň jak to dnešní repliky těchto mečů dovolují). Proto bych nerad hodnotil, co je lepší nebo horší, podporoval za každou cenu tradičnost a zavrhoval používání jiných, než plně funkčních mečů nebo naopak. To bych musel zavrhnout repliky celkově. Ve výsledku záleží pouze na tom, co vy osobně preferujete. K čemu meč budete používat a k čemu chcete, aby byl meč použitelný. Rozmyslet se, jestli chcete meč s danými vlastnostmi pro dobrý pocit s daných vlastností nebo proto, že tyto vlastnosti od meče budete potřebovat a nemyslím si, že by kterákoliv z daných motivací při výběru byla jakkoliv nevhodná. Je to jen vaše věc, váš meč a vaše duše samuraje.

Další články pro usnadnění výběru meče, ať již u nás nebo u jiných prodejců, nalezenete zde.

Nebo na našem Blogu.

S přáním příjemného nákupu,

Eduard Valentík.