Čepel s bo-hi a nejlepší vyvážení meče

     Věřím že každý, koho kdy napadlo pořídit si některou z replik samurajského meče přemýšlel mimo jiné nad tím, jestli zvolit čepel se žlábkem nebo bez něj. Časy, kdy byl bo-hi považován za žlábek pro odtok krve, jsou už naštěstí dávno pryč a nebudu si hrát na žádného chytráka, sám jsem jej za žlábek pro odtok krve kdysi považoval. Jednoduše proto, že mi to tak někdo sdělil. V každém případě název není důležitý. Důležitý je důvod jeho umístění na čepeli meče a to, jak svou přítomností na ní, ovlivňuje jeho vlastnosti hned v několika aspektech. Vzhledem k tomu že přítomnost především bo-hi, tedy širokého a hlubokého žlábku, umístěného často po celé délce čepele nejpodstatněji ovlivňuje vyvážení takového meče, rozhodnul jsem se spojit tato témata v jednom článku.

BO-HI

     Primárním důvodem, proč je žlábek do čepele meče přidáván je, jak jsem již zmínil, snížení hmotnosti čepele. Od toho se pak odvíjejí další změny, ovlivňující vzhled a funkčnost meče s takovouto čepelí. Spousta lidí si celkově spojuje samurajský meč s přítomností žlábku na čepeli a pokud je pro ně estetický vzhled meče při jeho výběru na prvním místě, vyberou si jednoduše meč se žlábkem.

     Dalším důvodem, při upřednostnění takového meče může být charakteristický zvuk (tzv. Tachikaze), který meč vydává při technicky správně provedeném seku, což vyhledávají například zákazníci praktikující Iaido. Ovšem ať vzhled nebo zvuk, který meč díky přítomnosti žlábku vydává, nejsou vlastnosti ovlivňující funkčnost čepele se žlábkem. A právě těm ovlivňujícím vlastnostem bych se zde rád věnoval.

     Ve vztahu k výše uvedenému primárnímu důvodu pro umístění žlábku na čepel, kterým je odlehčení čepele, mě samotného nejvíce zajímal vliv na případné snížení pevnosti a odolnosti takovéto čepele a změna následného vyvážení meče, ke které jistě dojde. Respektive, jaký vliv taková změna vyvážení meče bude mít na jeho funkčnost.

     Odebráním materiálu, samozřejmě dojde k jistému oslabení čepele. Na druhou stranu dojde také k jejímu zprofilování, které by se dalo s jistou nadsázkou přirovnat například ke tvaru traverzy s profilem ve tvaru písmene „I“. Díky tomu by tak čepel měla získat větší odolnost proti ohnutí. Co to však přinese v opačném spektru? I kdyby zprofilování čepele plně vyvážilo zpevněním ztrátu pevnosti vzniklou odebrání materiálu, mohli bychom tím připravit takovouto čepel o výhody vzniklé diferenciálním kalením čepele bez žlábku. Primárním důvodem diferenciálního kalení samurajských mečů totiž bylo to, aby se meče v boji nelámaly, ale pouze ohýbaly, daly se pak následně narovnat a dále použít v boji. Pokud tedy přidáme do prvek, který zvýší její tuhost (sníží houževnatost), nejen že tím čepel oslabíme, ale zvýšíme i náchylnost k jejímu zlomení. Možná proto se takovéto meče obecně nedoporučuje používat pro těžké sekové zkoušky na odolných materiálech a pokud někdo preferuje lehčí meč, volí v takovýchto případech raději užší čepel. Ta je pak samozřejmě náchylnější k ohnutí, ovšem ne k jejímu nevratnému poškození, jako by mohlo dojít v případě použití zprofilované čepele.

     Řešením by samozřejmě také bylo materiál ubraný ze žlábku jakoby přidat po stranách čepele, popřípadě přidat ještě více materiálu, což by ovšem postrádalo smysl, protože žlábek se do čepele skutečně přidává z důvodu odlehčení čepele a posunutí bodu jeho vyvážení směrem k záštitě. Čímž se tak dostáváme k další vlastnosti meče ovlivněné přidáním žlábku do čepele a tím je změna jeho vyvážení, respektive posunutí bodu vyvážení směrem k záštitě. A protože vyvážení jakéhokoliv meče může být rozhodujícím faktorem pro jeho výběr, vzhledem k účelu použití, rád bych se tomuto tématu věnoval nejen ve vztahu k mečům se žlábkem, ale celkově k mečům jako takovým.

Vyvážení

     Několikrát jsem u nějakého meče uvedl, že je velmi dobře vyvážen a později mě napadlo že taková informace může být pro spoustu lidí poněkud zavádějící a působit dojmem že takovýto meč je podstatně lepší než jiné, kterém mají například bod vyvážení posunutý více ke kissaki. I to byl vlastně jeden z důvodů, který mě vedl k napsání tohoto článku, protože bych nerad poskytoval zákazníkům zavádějící informace, které by je nějak manipuloval právě k nákupu daného meče, namísto meče jiného, který by pro ně možná byl vhodnější. Pokud tedy uvádím že je meč dobře vyvážen, je to myšleno tak, že je dobře vyvážen pro účel svého použití. Nebo, že působí lehčeji a je ovladatelnější, oproti jiným mečům bez žlábku v dané kategorii. Například meč primárně určený k častému nácviku technik, který je lehký a postavený tak, aby bod vyvážení byl umístěn co nejblíže rukojeti. Což však na druhou stranu může znamenat, že takový meč bude mít pravděpodobně sníženou funkčnost pro jeho použití v boji.

     Sice jsem se toho nepřímo dotknul již v jednom z předchozích článků  - Jak se vyznat v parametrech čepelí samurajských mečů, ale hmotnost a vyvážení jakéhokoliv meče jsou pro velkou část jejich uživatelů tak podstatné pro výběr, že bych se samotnému tématu vyvážení meče rád věnoval trochu podrobněji.

     Jak jsem již naznačil v předchozím textu, nízká hmotnost meče a bod vyvážení blízko záštitě může mít nejen pozitivní ale i negativní vliv na funkčnost meče a jeho použitelnost v praxi. Ve skutečnosti se nejedná o pozitivní nebo negativní vlastnosti ale o vlastnosti a možnosti každého meče vyplývající z jeho parametrů, které budou při výběru preferovány nebo se jim naopak vyhnete, protože jako každý kupujete meč za určitým účelem.

     Jaké je tedy nejlepší vyvážení meče, respektive bod vyvážení například u katany? Nic takového ve skutečnosti není. Jedná se o to, že pokud je meč lehčí nebo bod jeho vyvážení posunut blíže k rukojeti, je takový meč lépe ovladatelný a lze s ním tedy i techniky provádět rychleji. Na druhou stranu těžší meč s bodem vyvážení blíže ke kissaki, bude funkčnější a výkonnější při střetu s cílem. Ať už tím cílem bude protivník nebo jeho meč.

     Těžší čepel s bodem vyvážení posunutým ke kissaki tak bude působit průbojněji při útoku a současně bude lépe pohlcovat energii při vykrývání útoků protivníka. Respektive těžším mečem lépe odrazíte ten lehčí. Ať už při krytí nebo útoku. Také s ním způsobíte větší škody, dokážete prorazit brnění ale i poškodit soupeřův meč. Na druhou stranu k tomu vůbec nemusí dojít, pokud protivník s lehčím mečem bude rychlejší a dokáže zasáhnout některá odkrytá místa na vašem těle. Je tady jasné, že ani jeden z mečů nemusí být a není lepší nebo horší. Ne ve všech ohledech. Proto ani nelze stanovit nejlepší bod vyvážení každého meče.

     Samozřejmě v dnešní době je takovýto střet dvou protivníků s meči nereálný a vzhledem k tomu, že ho i v Japonsku považovali za čím dál méně reálný již od 16. století, můžete si všimnout v nejrůznějších bojových uměních používajících meče změn, vedoucích právě k použití spíše lehčích mečů s vyvážením blíže k rukojeti. Může to být dáno více faktory, z nichž nejvýznamnější budou asi absence brnění a použití meče pravděpodobně spíše v reálném životě a civilním oblečení, než ve válce. Také díky potřebě rychlého tasení a použití meče, který již nebyl tasen předem. Protože ve válce byl většinou dostatek času se na boj připravit vytažením meče z pochvy, potažmo zaujetím postoje. A i když se podíváte na evropské meče se žlábkem a bez žlábku často i u nich uvidíte rozdíly jak v odlehčení čepele, tak změně jejich geometrie ve vztahu k danému období vývoji brnění ale i jiných zbraní, způsobu boje a vedení války.

     U evropských mečů byly s postupným vývojem a zdokonalením odolnosti zbroje žlábky z čepelí mečů při jejich výrobě naopak odstraňovány. Stejně jako se měnila geometrie čepelí tak, že byly masivnější a tedy i těžší. Určitě bylo v každé době žádoucí, aby byl meč dobře ovladatelný, lehký a bylo možno s ním provádět co nejrychlejší seky, ovšem pokud se jeho čepel při pokusu o průchod brněním poškodila nebo zlomila, stejně jako při střetu nějakou jinou zbraní, veškeré výhody plynoucí z lehkosti a ovladatelnosti meče byli v tu chvíli ty tam.

Bo-hi Teorie a praxe

      Abychom si však mohli udělat kompletní obrázek, podívejme se ještě zpátky do Japonské historie. Prakticky jakýkoliv „standard“ pro cokoliv se týká většinového a modelového příkladu, takže když uvádím, že v boji na bitevním poli byl dostatek času stanout s již taseným mečem, může to být samozřejmě ve většině případů pravda, ale to neznamená, že se skutečný profesionální válečník nepřipravoval na rychlé tasení a provedení stejně rychlého seku, jako reakce na nečekaný útok, což následně vedlo k vzniku Battōjutsu (později Iaijutsu). A je třeba si uvědomit, že k tomuto došlo v době nejčastějších válek před obdobím Edo, tedy v období, kdy logicky bylo dobré mít těžký, odolný a průbojný meč.

     Stejně tak mohl takový válečník preferovat masivní čepel, odlehčenou žlábkem namísto čepele bez žlábku, protože i když si byl vědom snížení dopadové energie, byl si vědom i toho, že bude v bitvě máchat s podstatně lépe vyváženým mečem, se sníženou hmotností a později se tak unaví. Což ostatně skutečně vedlo k přidání žlábků do čepelí mečů v období Kamakura (1185–1333), kdy se však začaly vyrábět meče z masivnějšími a delšími čepelemi a žláběk měl snížit jejich hmotnost, za současného minimálního oslabení čepele. Což pokud jste četli pozorně nedává smysl s teorií v úvodu článku, kdy jsem uváděl, že přidání materiálu na čepel, ze které byl materiál právě kvůli žlábku odeslán, nedává smysl.

       Rád tedy opět zmínil, že zaměření se pouze na jednu vlastnost čepele nebo meče je zavádějící. Konkrétně mám na mysli například právě informaci, že žlábek oslabuje čepel a dělá ji takříkajíc tužší. Lehce by totiž někdo mohl dojít k závěru, že pokud je do čepele přidán žlábek, okamžitě je čepel k ničemu, nepoužitelná pro střet s nějakým odolnějším cílem nebo jiným mečem. Ještě, když i sami Japonští učitelé šermu nedoporučují čepele se žlábkem pro tameshigiri například na bambusu, jako uvádím třeba v článku Stanovení délky meče. Jak jsem již naznačil výše v krátkém náhledu do Japonské historie, není tomu tak.

     Dále informace, jestli má nebo nemá čepel žlábek je sama o sobě vytržená z kontextu. Je potřeba vnímat čepel a meč jako celek. Určitě bude funkční rozdíl například mezi dvěma stejnými meči se žlábkem z různých ocelí, což se u Nihonto vůbec neřešilo a neřeší. Tamahagane byla prakticky jedna čistá ocel a většinou u ní tak byl pouze minimální rozdíl v obsahu uhlíku. Pak byl samozřejmě rozdíl v geometrii a konstrukci čepele (laminaci), což se ovšem týká i dnešních replik. Jenže právě u replik, kde mohou být použity různé oceli nejen s velmi rozdílným obsahem uhlíku, ale i jiných prvků, díky čemuž jsou následně velmi rozdílné i vlastnosti těchto mečů, je třeba ocel použitou k výrobě čepelí brát také v potaz. Stejně tak je třeba brát v potaz i ostatní parametry čepele, jakými jsou její tloušťka a šířka, což právě brali v potaz výrobci mečů v období Kamakura, když přidali žlábek do stále masivnějších čepelí. U slabších čepelí to nebylo potřeba a viditelně to současně považovali i za nežádoucí. Stejně jako nepřidali do masivních čepelí žlábek, aby je následně dělali ještě masivnější a kompenzovali tak jejich oslabení přidáním žlábku. Nejen, že by se měnila hmotnost, vyvážení délka, ale i geometrie čepele a s tím související průchodnost materiály.

     Právě z těchto výše uvedených důvodů najdete u nás i v kategorii „Plně funkčních mečů“ také meče se žlábkem. Protože tyto meče jsou stále maximálně výkonné, i když v porovnání s meči s „plnými čepelemi“ je samozřejmě jejich náchylnost ke zlomení větší. Ovšem není to tak, že by se takový meč se žlábkem při střetu s cílem okamžitě zlomil, oproti meči bez žlábku. Ve skutečnosti tento rozdíl není až tak výrazný a k nějakému zlomení čepele vlivem jejího ohnutí do strany by mohlo v běžné praxi dojít pouze při opravdu velkém a několikanásobném ohybu čepele v jednom místě.

     Stejně tak zvýšení tuhosti čepele a snížení náchylnosti k jejímu ohnutí a následnému zlomení není tak výrazné, jako je výrazné zvýšení odolnosti čepele proti jejímu zlomení, díky použití diferenciálního kalení. Proto i když například uvádím, že přidání žlábku do čepele zvyšuje její tuhost, což popírá původní záměr diferenciálního kalení, opět to není tak, že by žlábek na čepeli kompletně „smazal“ výhody vzniklé diferenciálním kalením, týkající se náchylnosti čepele meče k jejímu zlomení. Navíc zvýšení tuhosti čepele zprofilované do tvaru písmene „I“ se neprojevuje při tlaku nebo ohybu ze strany, ale ze strany ostří nebo hřbetu čepele. Pří tlaku ze strany je tak tedy čepel se žlábkem spíše více náchylná k jejímu ohnutí, zatím co při zatížení na straně ostří nebo hřbetu, k jejímu zlomení.  V tomto případě tak bude nejdůležitější to, jaká byla použita ocel, jak byla zpracována, zakalena a popuštěna. To je ve skutečnosti to, co má nejpodstatnější vliv na odolnost čepele při použití meče v praxi. Je tedy vždy důležité si uvědomit nejen co případná změna geometrie čepele ovlivní, ale především v jakého rozsahu tato změna ve skutečnosti bude. V tomto případě se změna bude týkat především snížení hmotnosti meče a s tím souvisejícími změnami vyvážení, ovladatelnosti, dopadové energie atd… Změna v odolnosti čepele zde oproti tomu nebude až tak podstatná. Navíc bude do jisté míry vykompenzována právě snížením dopadové energie, stejně jako snížením schopnosti odrazit čepel jiného meče, díky čemuž však bude na druhou stranu zase snížena možnost jeho poškození.

      Jednoduše tedy neexistuje nejlepší bod vyvážení každého meče, stejně jako neexistuje nejlepší meč. Každý meč může být dobrý nebo špatný a primárně bude vždy záležet na tom za jakým účelem jej kupujete. Jestli například za účelem tréninku Iaido nebo Kendo. Jestli chcete cvičit s těžkým masivním mečem, o kterém víte že by stoprocentně obstál oproti jinému, slabšímu meči v boji. Mečem, který by dokázal prorazit protivníkovo brnění, za současného minimálního poškození jeho ostří. Nebo naopak chcete meč, se kterým dokážete provádět nacvičené techniky co nejrychleji. Je to o preferencích každého konkrétního člověka a názor na to, který z mečů je lepší nebo horší než jiný nebo dokonce nejlepší, je vlastně sám o sobě čistě subjektivní.

     Určitě je však možné stanovit, který meč je lepší nebo vhodnější pro ten daný účel a osobně bych nedoporučoval snažit se do nějakého extrému kombinovat nebo kompenzovat nedostatky konkrétního meče vyrobeného za určitým účelem. Abych to vysvětlil, stejně jako je nesmysl nějak extrémně zesilovat čepel se žlábkem, abychom vykompenzovali úbytek materiálu v místě žlábku, za stejný nesmysl považuji například použití extrémně těžkého kování a tsuky, za účelem posunutí bodu vyvážení blíže k rukojeti, aby byl pro nás meč pocitově lehčí a lépe ovladatelný. Vše má své hranice, za které když půjdete, můžete meč znehodnotit.

      Za předpokladu že jsou dodrženy parametry čepele respektive vzájemný poměr mezi motokasane a sakikasane, motohaba a sakihaba, je již čepel optimálně vyvážená. Máme tedy masivní meč s dobře vyváženou čepelí, který obstojí proti jinému meči, protivníkově brnění, má velkou kinetickou a dopadovou energii a dobře se s ním budou odrážet útoky protivníka s lehčím mečem. A abychom ten meč vylepšili a zlepšili jeho ovladatelnost spolu s rychlostí použijeme o 200 g těžší kování a tsuku. Díky tomu se bod vyvážení posune směrem k rukojeti a meč bude pocitově lehčí. Prakticky se jedná o princip páky. Současně se ovšem zhorší všechny jeho výše uvedené vlastnosti, týkající se výkonnosti, takže jediné, čeho vlastně docílíme, je zvýšení jeho hmotnosti o 200 g. Protože něco získáme něco ztratíme a když ten zisk a ztrátu od sebe odečteme, zbude nám 200 g na meči navíc. Ve skutečnosti, pokud bychom chtěli lehčí a ovladatelnějším meč s bodem vyvážení blíže k rukojeti, bylo by mnohem vhodnější vybrat si jednoduše meč s lehčí čepelí se žlábkem. Samotný problém, tedy není v nějaké změně, ale záměru a zamýšlenému účelu té změny. My samozřejmě můžeme přidat těžší kování a rukojeť, pokud chceme u daného meče zlepšit ovladatelnost. To není problém. Problém je čekat, že tím nezměníme k lepšímu nic jiného, a proto je potřeba si takovouto případnou změnu promyslet dopředu a promyslet si také na co a jak velký vliv to na další vlastnosti meče bude nebo nebude mít vliv.

     Výše uvedené se ovšem samozřejmě týká meče, který si kupujeme a vybíráme, jako nový. U meče, který již vlastníme a nemáme tady možnost výběru, protože jeho parametry jsou již dány, přidání hmotnosti na rukojeť, popřípadě změna lehčího kování za těžší, mohou být řešením, pro zamyšlenou změnu v jeho vlastnostech, změny vyvážení meče atd... V každém případě je určitě lepší a jednodušší vybrat si napoprvé rovnou ten správný meč, podle našich potřeb a představ o jeho použití.

     Když tedy pominu vliv přítomnosti žlábku nebo jeho absence na vzhled meče nebo zvuk při jeho použití a zaměřím se čistě na funkční stránku, primárním důvodem pro přidání žlábku do čepele meče je, jak jsem již několikrát uvedl, snížení jeho hmotnosti a s tím související posunutí bodu vyvážení směrem k rukojeti meče. Pak také s tím související zlepšení ovladatelnosti meče a možnosti rychlejšího provádění technik, za současného minimálního oslabení čepele. Jednoduše tedy právě za tímto účelem bych si tedy vybral meč se žlábkem. Pokud bych hledal meč s maximální možnou výkonností čepele, co se týká dopadové energie, průbojnosti, destrukce cíle a odolnosti při střetu s ním, vybral bych si meč bez žlábku.

Naposledy k vyvážení

     Je zde však ještě jedna část čepele, která má na vyvážení vliv a která je bohužel často opomíjena. Sám jsem tuto část zatím ještě nikde neuváděl, ve vztahu k vlastnostem meče, a tak bych to rád napravil. Tou částí je nakago. Nakago není vidět, a tak se jednoduše neřeší a vlastně ani řešit nemůže, protože délka, ani jiné parametry nakango u žádného z mečů ať již v našich e-shopech nebo v jiných, nejsou uváděny. Přitom řap čepele je umístěn až za habaki tedy v části meče kde jeho vyvážení opravdu výrazně ovlivňuje. Můžete si všimnout že u mečů naší značky Munenori, kde jsou čepele mečů poněkud masivnější než čepele mečů u většiny jiný značek, je délka rukojeti katan většinou 30 cm a více. Pokud byste pak změřili délku nakago, jejíž část rukojeti prochází, tedy část nakago od sepy až po její konec, naměřili byste u mečů s délkou čepele okolo 73 cm včetně habaki, přibližně 27,5 centimetru, což je v případě mečů spousty jiných značek prakticky délka celé tsuky. Takové množství oceli umístěné v rukojeti meče má samozřejmě zásadní vliv na jeho celkové vyvážení. V tomto případě konkrétně vyvážení samotné čepele a následně také meče pro který je taková čepel použita.

     Tím ovšem opět vzhledem ke všemu výše uvedenému nechci říct, že je to dobře nebo správně. K použití takto dlouhého a masivního nakaga jsem se rozhodl já sám vzhledem k ostatním parametrům čepelí mečů Munenori. Někdo to může považovat za správné někdo za špatné někdo se rozhodne u svého meče nakago zkrátit, aby posunul bod vyvážení směrem ke kissaki a zvýšil tak dopadovou energii čepele při sekání. Pro mě byla prioritou rovnováha mezi všemi parametry čepele s tím, že za mě je vždy lepší mít nějaký materiál navíc, který je možno odebrat, protože přidat jej, je konkrétně v případě čepele poněkud složité.

      Závěrem je ještě opět třeba zmínit lidský faktor, což je faktor ten nejpodstatnější, protože právě mezi lidmi jsou rozdíly největší. Rozdíly v jejich síle, rychlosti a schopnostech správného použití samurajského meče, respektive v použité technice. Od těchto rozdílů se pak odvíjí, jak moc bude nebo nebude použitý meč zatížen a vystaven možnému poškození. Jestli bude nebo nebude využit jeho potenciál a do jaké míry.

Za eshop Blades,

Eduard Valentík.