Co můžete očekávat od repliky samurajského meče?

     Když jsem s prodejem replik samurajských mečů začínal, nejčastější dotaz byl ten, jestli meč dokáže přeříznout hedvábný šátek, když jej hodíte na čepel obrácenou ostřím vzhůru. Myslím, že jen v prvním roce jsem tento dotaz dostal nejméně stokrát, načež jsem proklel Kevina Kostnera do pátého kolene a když začala v rádiu hrát kterákoliv písnička od Whitney Houston, objevil se u mě nekontrolovaný tik v oku. Má nejčastější odpověď tehdy byla, že když ten meč strčíte na půl hodinky do krbu, nebude to jistě žádný problém.

     Pro dnešní genereci, protože si uvědomuji, že už mi není dvacet, jedná se o jednu ze scén z filmu„The Bodyguard“, která nám prodejcům a výrobcům replik samurajských mečů takto léta komplikovala život, přílivem „odborných“ dotazů, přičemž skutečně většinu zákazníků zajímalo víc jestli meč přeřízne šátek, než jak obstojí například při střetu s jinou čepelí.

     Časy se za ty roky dost změnily, ale pořád přetrvává jakési idealizování si samurajských mečů, jako dokonalých, nezničitelných zbraní, od kterých spousta majitelů podvědomě očekává, že přeseknou lešenářskou trubku a nebude na nich ani škrábanec. Proto jsem se rozhodnul napsat tento článek, věnovaný tentokrát právě tomu, co je a není skutečně možno očekávat od repliky samurajského meče.

    Informace v tomto článku se vztahují čistě k replikám mečů s z ocelí s vysokým obsahem uhlíku, kaleným diferenciálně. Tedy k mečům s reálnou linií kalení, tzv. hamon. Pružinové oceli nekalené diferenciálně, mají poněkud jiné vlastnosti a tyto nenabízíme. Takže k diferenciálně kaleným mečům…

Může se meč při sekání ohnout?

     Meče se začaly kalit diferenciálně proto, že se lámaly. Nediferenciálně kalené meče s tvrdostí téměř stejnou ve všech jeho částech byly jednoduše příliš křehké. Nekalené vůbec, zase příliš měkké. Diferenciálním kalením tedy došlo k jakémusi kompromisu, kdy vzniklo zjednodušeně řečeno tvrdé ostří s částí čepele po linii kalení a měkčí část meče  od linie kalení k hřbetu čepele. Při střetu v boji se pak takový meč spíše ohnul, než zlomil. Poté mohl být narovnán a dále použitelný.

     Pro představu diferenciálně kalený meč s tvrdostí cca 60 HRC, má již za hamon směrem k hřbetu tvrdost maximálně 50 HRC (jinak by hamon nevznikla, spíše však ještě méně) a na hřbetu může mít klidně i 40 HRC. Tvrdost uvedená u meče se týká ostří, stejně jako u nožů, a to i když nejsou kaleny diferenciálně, pokud byly zakaleny po vytvarování čepele. Je totiž třeba si uvědomit, že největší tvrdosti dosahuje čepele na ostří díky tomu, že je nejtenčí a nejrychleji se při kalení ochlazuje. S rozšiřující se částí čepele klesá i rychlost ochlazování při kalení a výsledná tvrdost.

     Z výše uvedeného je tedy jasné, že čepel diferenciálně kaleného meče je z větší části dostatečně měkká k tomu, aby mohlo dojít k jejímu ohnutí při střetu s cílem a za tímto účelem také byla tímto způsobem vyrobena.

     Ovšem za podmínek běžného použití a provedení seku při správné technice na statickém cíli z materiálu, pro jehož sekání je meč určen, k jejímu ohnutí dojít nemůže. Na tatami nebo zeleném bambusu v žádném případě. K ohnutí meče do strany může dojít pouze při provedení seku špatnou technikou. Ať už se jedná o neudržení správné dráhy meče při provádění seku nebo například sekání cíle, který není statický (například při sekání zavěšeného cíle apod.).

Může se meč zlomit?

     Meč se určitě zlomit může, ale přiznám se, že jsem se s tím zatím osobně nesetkal. Několik zlomených mečů jsem však viděl (z pružinové oceli). Většinou se jednalo o meče zlomené v místě, kde by nemělo dojít ke střetu čepele s cílem. Abych to vysvětlil, ke střetu s cílem má docházet za optimálních podmínek pouze v horní třetině čepele mezi tsubou a kissaki, tedy v tzv. části „monouchi“. Čím je čepel blíže k tsubě, tak je samozřejmě silnější a tak by se dalo i očekávat, že je odolnější, ovšem při nárazu čepele na cíl, který je navíc úzký, jako například kost, působí na dané místo dvě síly. První samozřejmě síla ze spodu na ostří při dopadu na cíl, druhá pak ale také kinetická síla části čepele, která cíl přesahuje za místem dopadu. Obě tyto síly pak zvyšují tlak na čepel o to více, čím více je bod střetu čepele s cílem blíže k bodu vyvážení meče. Ke zlomení čepele tedy dojít může, ale za běžných podmínek při použití na materiálech, pro které je meč určen, je to prakticky nemožné. Na to, jestli dojde ke zlomení meče při jeho extrémním použití, za předpokladu, že byl meč správně vyroben, má tedy největší vliv vzdálenost meče k cíli a s tím související použití konkrétní části čepele pro střet s tímto cílem.

Mohou se na čepeli meče při sekání vytvářet „zuby“?

     Jedná se o prakticky stejný problém jako u výše uvedeného. Při tameshigiri na tatami se vám ostří nepoškodí ani při špatné technice nebo vzdálenosti k cíli, ale na tvrdších materiálech už to možné je a jak technika, tak vzdálenost k cíli na tom mohou mít velký podíl. Obzvláště nedoporučuji sekání kostí bez rozmyslu nebo suchého bambusu. Tam už je tvrdost opravdu velká a navíc kosti mají příliš rozdílnou hustotu. Pro představu stehenní kost má méně než poloviční odolnost oproti kosti holenní (u člověka například cca 1350 kg). Je tedy velký rozdíl v tom, jakou zrovna sekáte a čemu tak čepel vašeho meče čelí.

     V souvislosti s tímto, bych zde rád uvedl ještě jednu věc, kterou si málokdo uvědomuje a která bohužel není nikde zmiňována. Je velký rozdíl mezi tím, když za dob samurajů došlo ke střetu meče jednoho z nich s tělem jeho protivníka. Jednalo se o seknutí do těla živého člověka. Sekání do masa a kostí mrtvého zvířete, u kterého již nastala posmrtná ztuhlost a tkáně mají navíc podstatně nižší teplotu a úplně jiné fyzikální vlastnosti, než měly, když bylo zvíře naživu, je oproti tomu obrovský rozdíl. Je pak i na zamyšlení, proč se sekové zkoušky prováděly nejprve jen na popravených a později i na živých odsouzencích.

     V případě tvorby zubů na ostří, jsou však rozhodující ještě další dva faktory. Jedním je tvar čepele a druhým její nabroušení. Ostrost čepele by měla být samozřejmě co nejlepší, ovšem za současného odpovídajícího tvaru čepele, pokud možno s tzv. hiraniku nebo haniku. Jestliže je meč nabroušen do vysoké ostrosti a ostří je současně příliš tenké, snadno se na něm vytvářejí drobné zoubky i při střetu s poměrně měkkými materiály. Náležité nabroušení čepele je tedy rozhodující pro co nejsnadnější průchodnost sekanými materiály, ovšem současně za určitého tvaru čepele v oblasti ostří, odpovídajícího odolnosti sekaného materiálu.

Může meč zkorodovat?

       Všechny meče z ocelí, které nejsou nerezové (i ty však mohou po určité době a za určitých podmínek začít podléhat korozi), mohou korodovat a poměrně snadno také korodují. Proto je třeba se o ně náležitě starat. Více zde.

     Abych tedy shrnul, co od meče můžete očekávat a co ne. Ohnutí meče do strany je chybou majitele, ne prodejce, který vám jej prodal. Buď byl totiž s mečem proveden sek chybnou technikou, nebo jste s ním sekali do něčeho, k čemu meč není primárně určen a na co není poskytována záruka. To samé se bohužel týká i poškození ostří meče, jeho zlomení nebo koroze, která vznikla po dodání meče. Toto zde uvádím samozřejmě především ve vztahu k našim eshopům. Pokud vám někdo slibuje, že meč vydrží vše bez jakéhokoliv poškození, je to chyba a v takovém případě si pak případnou reklamaci jistě zaslouží. Nejen, že uvádí něco, co není pravda jen proto, aby prodal, ale nepřímo i ohrožuje vaše zdraví, protože vás tak vlastně podporuje v možnosti nesprávného používání vašeho meče.

      V bitvách běžně docházelo k častému poškození ostří mečů, jejich ohýbání, i lámání čepelí. Při bojovém střetu s čepelí jiného meče, brněním či tělem protivníka samozřejmě o žádné technice nebo sekání pouze určitou částí čepele nemohlo být ani řeči, protože i kdyby majitel meče provedl vše sebelíp, protivník nebyl v žádném případě nějakým statickým cílem, na který se meče používají dnes. K chybě v technice a dopadu meče špatnou částí nebo pod špatným úhlem na cíl tedy došlo prakticky při každém jeho použití.