Přestavba meče pro kamaráda

     Před časem se mi dostal do rukou meč mého dobrého kamaráda a současně jednoho z prvních zákazníků, k následné přestavbě. Jednalo se původně o Black Bamboo Katanu, kterou máme v naší nabídce dodnes.

     Jak si jistě sami všimnete z fotografií první přestavby, dělal jsem v počátcích spoustu chyb, za které je mi dnes tak trochu stydno a věřím, že stejně tak mi bude stydno za nějaký čas z toho, jak jsem meč přestavěl dnes, ovšem o tom až zase za několik let.

     Nyní se pokusím co nejpodrobněji popsat všechny nedostatky, kterých jsem se dopustil, stejně jako jejich řešení, pro případné zájemce o přestavbu svépomocí, popřípadě zájemce o přestavbu ode mě, aby věděli, co to obnáší a co můžete za své peníze očekávat.

     Hlavním nedostatkem byl oplet rukojeti tsukamaki, který jsem tehdy byl nucen vytvořit z dutinky, protože plochou šňůru, kterou jsem na oplety mečů začal používat později, jsem v té době ještě neměl k dispozici. Navíc vidíte, že oplet ještě nebyl proveden správně. Konkrétně jednotlivé překlady nebyly provedeny střídavě, ale vždy šla šňůra z jedné strany dospodu a druhá přes ni. Této chyby se ostatně někteří výrobci mečů v Číně dopouštějí dodnes a není výjimkou takový oplet vidět také u mečů, které jsou na trhu vydávány za Nihonto, díky čemuž je možno podvrh jednoduše odhalit (více zde).

     Druhým, možná ještě zásadnějším problémem byly přesahy fuchi a kashiry přes tsukamaki. U fuchi je toto velmi výrazné a při držení meče je samozřejmě takový přesah hrany kovu nad oplet rukojeti poměrně nepříjemný.

     V takovém případě jsou pak dvě možnosti. Buď vyměnit tsuku za novou, která bude odpovídat nebo bude přesahovat parametry nového kování a odbrousit ji do požadovaného tvaru a rozměrů, nebo ji nadstavit tmelem. Vzhledem k tomu, že se snažím zbytečně nenavyšovat cenu již tak drahých mečů, řeším tento problém u všech přestaveb přidáním dvousložkového tmelu s vysokým obsahem dřevních pilin, který je nakonec pevnější, než dřevo samotné. Na funkčnost tedy tato úprava nemá žádný negativní vliv. Co se týká srovnání parametrů tsuky s parametry fuchi a kashiry, funkčnost a praktičnost se tak naopak ještě zvýší a jedná se o takříkajíc „korunovou záležitost“. Tolik k předchozím nedostatkům a dále tedy k samotné realizaci druhé přestavby.

Postup

     U druhé přestavby jsem měl takříkajíc volnou ruku a prakticky neomezený rozpočet. Kamaráda jsem chtěl překvapit novým vzhledem, přičemž jsem si pamatoval, že jeho oblíbeným kovem je měď. Napadlo mě, že možná proto si i vybral oplet v červené barvě v kombinaci se sageo obsahující červenou. Na druhou stranu jsem chtěl ovšem zachovat i kování s motivem, které si kdysi k této čepeli vybral, stejně jako určitý styl provedení například sageo a kombinaci černé barvy s jinou.

Sageo

     Rozhodnul jsem se tedy uplést nejprve sageo z kombinace černé a mahagonově mořené kůže, která mi evokovala právě barvu jeho oblíbeného kovu. Na sageo jsem spotřeboval tři pětimetrové šňůry z hovězí kůže o šířce 5 mm. Podobnou sageo pletu jednoduše jako tzv. „cop ze tří pramenů“ například pro Munenori Daimjó Katanu v San-mai gitae. Upletení takové šňůry o délce cca 2,6 m (je dost pružná takže délka je pouze orientační), mi zabere přibližně 2,5 hodiny.  Většinou ji pletu z nenamořené, tedy měkké šňůry, což je podstatně jednodušší a také z toho tak nebolí ruce. Tady jsem si ovšem vybral složitější cestu, abych dosáhnul požadované kombinace barev, takže jedna šňůra byla v černé, dvě pak v mahagonové barvě. Před uvázáním sageo na sayu jsem nakonec celou šňůru napustil voskem pro ošetření kůže pomocí houby na nádobí, podobně jako jsem to popsal v jednom ze série článků a stavbě Munenori Katany Masamune  - Jak se staví meč Munenori – saya (4. část-závěr). Protože však na mečích dělám věci a používám materiály, které jsem nikde jinde používat neviděl, zjistil jsem, že u takovéto pletené šňůry nemohu sageo houbou napuštěnou voskem jen tak protahovat jako u jednoduché kožené sageo tvořené koženým páskem, protože houba se o ni odírá a drobí, což se pak z mezer mezi jednotlivými šňůrami tvořící sageo těžko odstraňuje. Je tedy třeba kousek po kousku vosk z houby jakoby vmačkávat do kůže. Lépe se pak díky takovémuto postupu dostanete do hloubky a jednotlivých záhybů kůže. Vosk dodá kůži tmavší odstín barvy, zlepší její poddajnost a sageo se pak lépe uvazuje. Je však třeba uvázat takto ošetřenou sageo hned, protože po zaschnutí vosku se naopak šňůra jakoby lepí a těžko se váže i dotahuje.

Saya

     Aby se zvýšila funkčnost pochvy a navíc také obsahovala něco z použitých barev a kombinací mahagonové s černou, rozhodnul jsem se pro osazení koiguchi, kojiri a kurigaty finskou břízou, mořenou do barvy mahagonu. Následně jsem sayu přelakoval dvaceti vrstvami lesklého vodou ředitelného polyuretanu na podlahy, srovnal povrch brusným molitanem zrnitosti 400 a vyleštil pomocí brusné pasty na kovy a leštěnky na autolaky. Nakonec jsem sayu ještě natřel karnaubským voskem, nechal mírně zaschnout a přebytky zlehka odstranil papírovými, kuchyňskými utěrkami, do požadovaného lesku.

     Kdo z vás četl výše zmiňovaný článek týkající se výroby sayi pro Munenori Katanu Masamune, všimne si, že jsem změnil lak. Šelak je samozřejmě velmi tradiční, přírodní atd., ovšem lakování šelakem v desítkách vrstev je pro mě velmi časově náročné a pro zákazníka nakonec tedy zase finančně. Šelak stejně jako laky ředitelné ředidly v tolika vrstvách velmi dlouho schnou a zrají, takže jsem hledal méně náročnou alternativu. Díky tomu jsem schopen provést takovéto lakování ne v řádu týdnů nebo měsíců jako v počátcích, ale během několika dnů. Pokud nic nepokazím a nemusím dělat vše znova, jsem schopen tímto postupem vytvořit lesklý transparentní lak o 20-30 vrstvách na dřevě bez povrchové úpravy během dvou dnů. Věřím, že pokud se do něčeho takového sami pustíte, ušetří vám to opravdu spoustu práce a zklamání s jinými syntetickými laky. Je však potřeba provádět opravdu co nejtenčí vrstvy a lak dobře roztírat. Není samozřejmě úplně tak jednoduché, jak se to z popisu může zdát. Ostatně při bližším pohledu na mou práci byste zjistili, že se sám mám v tomto ohledu ještě co učit a zdokonalovat.

Tsuka

     Jak jsem již zmínil na začátku, dopustil jsem se v počátcích spousty chyb, které se snažím postupně odstraňovat. V tomto případě se jednalo nejen o špatně provedené tsukamaki, ale také o nevhodný tvar tsuky vzhledem k použitému kování. Respektive vzhledem k použité fuchi a kashiře.

     Nejprve jsem tedy nanesl tmel z horní a spodní strany tsuky u fuchi a kashiry. Jednalo se o dvousložkový tmel s vysokým obsahem dřevní moučky, který je třeba nejprve do zdrsněného a odmaštěného povrchu vetřít v menším množství a pak na něj nanést množství větší nad požadovaný rozměr.

     Jakmile tmel začal tvrdnout, dotvaroval jsem tsuku rašplí do téměř požadovaného tvaru, následně opět nechal pár minut vytvrdit a dobrousil pilníkem do tvaru finálního.

     Vzhledem k tomu, že se za ty roky trochu vysušila a zkrátila kůže pod opletem, vyměnil jsem ji za delší. Následně dvakrát přelakoval černým, matným, vodou ředitelným lakem a poté dvěma vrstvami vodou ředitelného matného polyuretanu na podlahy, který používám i na finální prolakování tsukamaki. Jedná se o to, že černý lak má tendenci se odírat při provádění tsukamaki a dvojitý, polyuretanový nátěr tomu zabrání, takže černá barva na kůži vydrží po celou dobu oplétání rukojeti.

     Jako ito jsem použil 4 kulaté, šestimetrové šňůry z hovězí kůže, opět mořené do barvy mahagonu. Tentokrát již po dokončení tsukamaki nic nepřečnívalo a vše bylo tak, jak být má. Kdo se v provádění tsukamaki vyzná o něco lépe, ví že tsukamaki má začínat a končit na straně „omote“, takže kdyby se v tom někdo vrtal, dojde samozřejmě k závěru, že není vše tak, jak má být, ovšem já jsem chtěl zachovat co nejdelší tsuku, takže jsem si vybral možnost zakončení na straně „ura“.

     Na závěr jsem tsukamaki samozřejmě prolakoval s tím, že nejprve jsem posunul horní šňůry na překladech stranou, nanesl lak, šňůry vrátil na střed a znovu nanesl lak na místa, kde ještě nebyl. Díky tomuto ošetření tsukamaki lakem se jedná prakticky o nejpevnější a nejtrvanlivější oplet, který znám a provádím.

Habaki a seppy

     Samotný měděný habaki by byl už podle mě moc. I tak si nejsem úplně jistý, jestli jsem to s tou mědí díky masivním seppám trochu nepřehnal a pokud ne, je to každopádně velmi na hraně. Rozhodnul jsem se tedy pro dvojitý habaki, který byl z větší části tvořen mosazí, z menší pak mědí.

     Nový habaki byl podstatně kratší, než předchozí, proto byla ve výsledku kratší i tsuka. Vždy jsou dvě možnosti jak daný problém řešit a jak daný problém řeším. Jedním je opět nadstavení tsuky tmelem, druhým pak použití širších podložek seppa pod tsubu. Nejedná se ani tak o samotnou délku tsuky, ale o to, aby správně seděly otvory v rukojeti a otvor v řapu. V tomto případě jsem se rozhodnul pro masivní seppy, kdy každá byla slepena ze 3 standardních sepp v tloušťce 1 mm s následným zbroušením po jejich okraji a vyleštěním. Leštění barevných kovů provádím nejprve obroušením na kotoučové brusce se smirkovým výsekem o zrnitosti 800 a poté vyleštěním prostřednictvím pasty určené k leštění barevných kovů (například mosazných hudebních nástrojů). Pastu nanesu na filcovou stopku uchycenou v přímé brusce, přičemž leštěný materiál upevním do svěráku s plastovými čelistmi. K lepení používám dvousložkové transparentní lepidlo, které ne vždy kov ideálně slepí, což se mi v tomto případě bohužel až tak nepovedlo a budu je nucen v budoucnu vyměnit. Pokud se vše povede jak má, na slepených seppách téměř nejde poznat, že se nejedná o jeden kus kovu. Toto řešení mě napadlo teprve nedávno, namísto nadstavování délky tsuky tmelem, takže jsem v něm sám jakýmsi začátečníkem a budu se muset snažit tento pracovní postup, stejně jako například lakování ještě doladit. Masivní dvojité nebo trojité vyleštěné seppy, i když se jedná na meči o relativně nepodstatný detail, dodají meči nakonec alespoň z mého pohledu mnohem působivější, zajímavější a neotřelý vzhled.

     Tak netrvalo to ani pár dnů, ne tak let a už bych našel pár věcí, které bych na meči udělal přeci jen trochu jinak a hlavně lépe. Pořád se člověk učí. Pracovat s novými materiály, i nástroji. Za současného zachování, nebo ještě lépe zvýšení funkčnosti meče a vylepšení jeho vzhledu a atraktivnosti. Také samozřejmě s minimálními náklady ať už pro mě, naše zákazníky nebo někoho, kdo se rozhdone upravit si meč sám. Z toho důvodu vlastně i tyto články píši.

Eduard Valentík.